Sběr kůry lapacho

Směs pro přípravu nápoje z lapacha se získává z červeně zabarvené vnitřní strany kůry některých druhů tohoto stejnojmenného stromu. U těchto stromů v dnešní době existuje více než stovka poddruhů, ale materiál vhodný pro přípravu nálevu s pozitivními zdravotními účinky najdeme pouze u dvou z nich. Staří Inkové i další starší indiánské kultury za lapachem chodili s jistotou. Velká část zástupců dnešních producentů lapacha vždycky zdůrazňuje, že najít to správné silné lapacho není vůbec nic jednoduchého. A toho opravdu kvalitního sběrače lapacha od průměru odděluje to, že vždycky dokáže rozlišit, s jakým druhem stromu se právě setkal.

Mezi zajímavé informace patří, že jakmile si začneme pročítat botanické studie na téma lapacho, tak po chvíli zjistíme, že větší část výzkumníků se věnuje chemickému složení jeho dřeva a svoje údaje čerpají ze studia hmoty hluboko v kmeni, přestože pro zdravotní účinky se od dávných dob používá pouze vnější kůra, i když tedy její vnitřní část.

Vysvětlení je jednoduché. Pletivo vyskytující se v těchto místech obsahuje úplně největší podíl zdraví prospěšných látek. V ostatních částech stromu jejich přítomnost sice také lze dohledat, nicméně ani z části ne v obdobných koncentracích. Když byste si tedy chtěli přichystat lapacho např. z vnitřního dřeva, pak byste nejspíš na několik šálků spotřebovali celou nůši suchého nadrceného materiálu.

Relativně častokrát se můžeme setkat s latinským označením stromu - tabebuia impetiginosa. Jeho předobrazem je jedno z běžných indiánských označení "mravenčí dřevo", jež se ujalo díky tomu, že v kůře odumřelých kmenů lapacha se rádi vyskytují mravenci a vytvářejí si typické cestičky. Kdo by však očekával, že směs pro přípravu nálevu se získává jen z odumřelých kmenů nebo se stromy musí přímo porážet, tak ten nemá pravdu.

Sběr kůry je velice citlivou záležitostí, jenž ale stromům nijak nevadí a ani by je neměla poškozovat. Nemusíte se tedy obávat, že byste přispívali na ničení tropických pralesů kvůli vlastní potřebě lapacha.

Směs se získává seškrabováním pletiva z vnitřní strany kůry, k němuž dochází jen asi jednou nebo dvakrát do roka. Spolu s tím platí zásada, že opravdu kvalitní lapacho můžeme získat pouze z poměrně starých stromů rostoucích ve volné přírodě. Většinou bývá potřeba strom starý aspoň 40 let, což je v podstatě z hlediska stáří, jehož se stromy mohou dožívat minimální číslo. Některé nejstarší žijící exempláře jsou staré více než sedm set roků. Opět nejde vůbec o to, že by hrozilo nějaké poškození mladých stromů, k čemuž nedochází, ale moc mladé stromy v sobě zatím neobsahují dostatek účinných látek, kvůli nimž by se vyplatilo jejich kůru oškrabovat.

Pokaždé tak platí, že po seškrabání načervenalého pletiva se strom opět rychle obnovuje a sběrem kůry tedy stromům nezpůsobujeme nějakou trvalou škodu. Ještě dodejme, že samotné seškrabování je od dávných dob považováno za velice odbornou činnost. Mezi stovkou existujících druhů lapacha rozeznat ty pravé dva typy, které můžeme využít, to je opravdu oříšek vhodný na rozlousknutí pro znalce.